Vykřičené domy

Analýza rozhlasové hry.

Autor: Jakub Vítek

Scénář: David Drábek
Režie: Aleš Vrzák
Dramaturgie: Martin Velíšek
Záznam, střih: Alena Vejsadová
Hrají: Tatiana Vilhelmová, Igor Bareš, Hana Maciuchová, Miroslav Etzler, Vilma Cibuková, Hana Kofránková
Premiéra: 29. 5. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:40 h.; 65min.)

Drábek je z generace pisálků, kteří k autorství divadelních her konvertovali pod vlivem vysokoškolského studia divadelní teorie (viz Roman Sikora, Pavel Trtílek aj.) – a jako takový trpí všemsymptomy jejich tvorby. Především je to úporná snaha ve svém díle reflektovat nejsoučasnější trendy ve společnosti, což má katastrofální dopad na obsahovou i formální kvalitu her, protože se vždy ukáže, že představa introvertních divadelních teoretiků o současných trendech a popkultuře je značně pomýlená, až směšná. K dalším průvodním jevům této autorské generace je odkazování se k jiným významným hrám (zřejmě dopad přednášek z dějin divadla), neschopnost napsat živé a zajímavé postavy, vystavit originální konflikt, který by hru utáhl (místo něho nastupuje nahodilost, mozaikovitá struktura, sled scének a banalit), naprostá ignorace k temporytmu, gradaci a pointě.

Ačkoliv jsem navýsost otevřen rozhlasovému experimentování, což jsem myslím ve své režijní praxi už prokázal řadou improvizovaných i střihově a obsahově složitých rozhlasových her, postmoderní guláš Drábka a režiséra Vrzáka pro mě byl podobným utrpením jako stejně v myšlence ambiciózní a ve výsledku otravné a hloupé hry „Jackson“ Jana Vedrala nebo „Soumrak bodů“ Petra Kolečka. Má to na svědomí entuziasmus hybných tvůrčích sil nad možnostmi manipulace se zvukovým záznamem (který v podobném vytržení nad možnostmi střihových technologií ocenily na Prix Bohemia Radio 2008 bez ohledu na to, že zde fungují samoúčelně a jen pro efekt samotný), jež mění většinu posluchačského zážitku ve „vykřičenou“ nebo křiklavou obžalobu postmoderní kulturní mašinerie. Režisér Vrzák cítí potřebu stříhat z jednoho prostředí do druhého (střihy jsou samozřejmě zajištěné změnami zvukového podkresu scény), přičemž ani v jednom případě jsem nezaznamenal důvod, proč by měl být dialog hlavní mužské a ženské postavy nahodile přenášen z místa na místo, změna prostředíse nijak neprojevila v ději ani obsahu dialogu; stejně tak se mohl odehrávat v jediné prázdné místnosti – a při důsledném zásahu dramaturga do textu by pak mohl i něco posluchači sdělit.

Vysoce cením herecké obsazení ústřední dvojice hrdinů – Vilhelmová i Bareš jsou barvou hlasu i atypickou interpretační pružností (na obou se projevuje inklinace a zkušenost s filmovým hereckým projevem, což často v rozhlase vychází mnohem pravdivěji a přirozeněji, než jakkoliv poctivě uchopené role herců divadelních). Konkrétně Taťána Vilhelmová je dle mého soudu vedle Zuzany Stivínové jednou z našich nejzajímavějších mladých hereček, její talent spočívá v téměř absolutní civilnosti, za níž je velmi dobře skryta pečlivá příprava a studium role. Pro olomoucký rozhlas jsem ve svém cyklu „Počteníčko“ už před lety rozjednal trojdílný projekt „velkých antických hrdinek“ – překlad Médeiny, Antigoniny a Faidřiny tragédie do současnějšího jazyka a kulis (po vzoru P. O. Enquista) – právě s Taťánou Vilhelmovou v třech různých a náročných interpretačních polohách.

Oživené předměty představovaly průšvih už v Drábkově Švědském stole (což je podobně jako u hry „Ave Maria“ Pavla Trtílka pouhá anekdota, navíc ne příliš bystrá, roztažená na nepřijatelný formát divadelní inscenace) – jak ve formálně poctivém, ale textem omezeném rozhlasovém zpracování olomouckého kolegy Michala Bureše, tak především v katastrofální inscenaci samotného Drábka, který zde naplno odhalil svůj pitomý gymnaziální humor a nápady a odstartoval tím divadelní pád brněnské Reduty do prázdné a povrchní současné dramatiky. A i přesto stále nepoučené režiséry soustavně fascinuje možnost nechat promlouvat předměty běžné denní potřeby – zde jako vyjádření hloubky možností rozhlasového média. Ta ale vždy spočívala především ve schopnosti vyprávět příběhy v atmosféře intimního audiálního prožitku, zcela samozřejmě zpřítomňovat nejniternější pocity a pochybnosti postav, dávat hlas jejich myšlenkám, možnost maximálně pružně manipulovat s časovou osou vyprávění (např. hra Lenky Tillichové: Něha ve skříni v citlivé režii Antonína Přidala)

„Vykřičené domy“ spadají v programové dramaturgii do oddílu „Rozhlasová hra pro třetí tisíciletí“a já mohu jen pevně doufat, že příští tisíciletí se z ní poučí a pochopí. že svěží vítr v rozhlasovém inscenování nepřinese důsledné použití všech efektů v programu Sound Forge, agresivní hudební vlnky a prázdné žvatlání. Pokud existuje cesta pro inscenování současných autorů s moderním jazykem a režií, mnohem lépe ji ukazuje např. realizace hry Radka Malého: Pocit nočního vlaku (premiéra 30. 10. 2007, Čro 3 – Vltava). Rozhlas (ani divadlo) nemusí nechat promlouvat neživé předměty, aby dokázal svou jedinečnost mezi ostatními médii. Mnohem více posluchač ocení příběh odvyprávěný novátorským způsobem (např. filmové střihy, dva hlasy pro jediného ústředního hrdinu, z nichž každý zastupuje jinou část jeho osobnosti), který se ale dá zpětně pomocí (ač dobře skrytého) interpretačního klíče rozkrýt jako srozumitelné vyprávění o dobře známých životních jevech. Pak už je úplně jedno, jestli jsou hlavními postavami dva roboti v blízké budoucnosti jako v třetím dějství románu Michaela Cunninghama „Vzorové dny“ – podstatné je, že jejich příběh funguje v jedné své rovině jako důkaz toho, že láska je bez ohledu na dobu, aktéry a prostředí stále možná. Podobný přesah, pokud se posluchač nespokojí s již tisíckrát vyčerpaným znepokojením nad mechanismy v současné kultuře, kritikou vyprázdněnosti mezilidské komunikace a lynčováním bestie zvané showbyznys, v Drábkově hře chybí.

~ od rtds na 20. listopad 2008.