Tahle video-upoutávka vznikla v rámci semináře Audiovizuální projekt pod pedagogickým vedením Hanky Slavíkové. Jde o 1:30 dlouhou upoutávku na interaktivní drama Systém (http://www.projekt-system.cz) zabývající se problémem totality.

Odkaz na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=5bSaqXsYHwg

Teaser vznikl ve spolupráci s Tomášem Koňaříkem a následujícím herci (a neherci): Gabriela Černá, Ivan Jurečka, David Klimeček, Petr Pouchlý, Štěpán Hruda, Jana Jevická, Lujza Kotryová, Inka Pavelková, Veronika Sládková, Lucie Vachová

Web autora: http://pgotthard.wordpress.com/

Analýzu na hru Olji Muchiny Táňa Táňa do předmětu Současné světové drama.

Kompletný text na stiahnutie tu (v .pdf):  Olja Muchina – Tana a Tana (analyza hry)

Úryvky:

Táňa Táňa je hra velice silně promlouvající svou osobitou poetikou. Hlavními tématy jsou láska a život sám, lidská osamělost a touha po teplé blízkosti někoho, koho milujeme, kdo ale bohužel nemiluje nás. Ne náhodně se při výčtu témat vybaví ruský dramatik A.P. Čechov, inspirace jím vychází z celkového pojetí textu a je velmi jasně čitelná. Jedna z postav je pojmenovaná Strýček Váňa a další postava – Ivanov, zdědil spoustu vlastností a přístup k životu po svém starším předchůdci. Místy se může až zdát, že je hra pouhou variací na Čechova, snad až jeho parodováním. Táňa Táňa je ve své poetice hravá a osobitá, má svůj vlastní styl, který autorka rozvíjí, přesto se ale domnívám, že natolik vychází z čechovovských témat a zápletek a tolik se jim snaží vyhranit, že se pro leckterého čtenáře hra může smrsknout v pouhý odlesk Čechova ve velmi ošuntělých barvách či v jeho podařenou parodii s novými prvky. (…)

Děj hry je jednoduchý i složitý zároveň. Jedná se o hru lásky, která si zřejmě vybírá bez jakéhokoliv ohledu a ještě se tomu někde za rohem škodolibě směje. Šest postav, tři páry – nepáry. Táňa milovala Ivanova. Ivanov miluje Táňu. Dívka miluje Ivanova a možná trochu i Chlapce, Chlapec Zinu, Zina Ochlobystina. Ochlobystin ale miluje Táňu. Koho miluje Táňa? Říká, že Ivanova, ale jakoby jí láska k němu pouze bránila v lásce někoho jiného, ale ve vztahu k Ivanovovi jakoby byla zbytečná…(…)

Čas ve hře běží lineárně, sledujeme naše postavy během čtyř nocí a pěti dnů, což se dozvídáme z promluv postav a scénických poznámek. Zvláštní je poznámka v úvodu hry o tom, že v sadu je vždy hezké počasí. Sad tak evokuje uzavřený svět Čechova, který je vždy hezký, ale do kterého po zbytek hry vlastně nevstoupíme, což se dozvídáme až dál v průběhu hry. (…)

Kompletný text na stiahnutie tu (v .pdf):  Olja Muchina – Tana a Tana (analyza hry)

Poviedka “Vdávání” od Terezy Kratochvílovej.

Jednou ráno jsem se vzbudila a hned jsem věděla, že je cosi v nepořádku. Obvykle spávám na zádech s nohama a rukama rozhozenýma do čtyř světových stran. Tomu je přizpůsobena moje postel, jediný kus nábytku, který doopravdy vlastním. V nohách má zabudovaná kuličková ložiska, v pelesti příruční kompas a já s ní mohu libovolně otáčet tak, abych měla hlavu na severozápad, pokud usínám s objevitelskou touhou, na severovýchod, to když na druhý den plánuji úklid, jihovýchod znamená, že nebudu dělat ale vůbec nic, jen po arabském způsobu posedávat na ušlapané podlaze a čekat, co mi kdo hodí do čepice (obvykle nic, to je tím, že žiju na samotě). Když mám splín, usínám s hlavou na jihozápad tedy tak, jako bych měla vypadnout z postele rovnou do Středozemního moře.
To ráno jsem se vzbudila s mořskou nemocí a na boku, a když jsem pracně zvedla hlavu, hned jsem poznala, co je toho příčinou. Postel mířila čelem rovnou na jih, což je vyloučené, člověk přece nemůže spát hlavou dolů jako netopýr. Okamžitě jsem zpod pruhované deky vysunula nohu, abych nacvičeným pohybem prstů u nohy vrátila svůj vychýlený svět na orbit (oběžnou dráhu). Jenže jsem zjistila, že za prvé nejsem přikrytá, za druhé nemůžu vysunout nohu. V tu chvíli jsem ucítila za krkem malý ostrý předmět, napůl měkký, napůl nejtvrdší na světě. Ani jsem se nemusela koukat, byla to žiletka Astra Jevíčko.
Poprvé jsem pohlédla vedle sebe. Něco tam bylo. Odhrnula jsem pruhovanou deku, kterou si to zcela přivlastnilo, a poznala jsem, že to není zraněné zvíře, kterému jsem večer zachránila život, ani vzácný předmět do mé sbírky kuriozit, ani vesmírný kámen, který ke mně propadl střechou, ani dřevo, které naplavil příliv, ani žádná další z milionu možností, které mě ve zlomku vteřiny proběhly hlavou, že je to to poslední, co bych si přála vedle sebe v posteli. Že je to docela cizí pán.
Naštěstí tvrdě spal. Ale jak dlouho? Snažila jsem se vyklouznout na podlahu, abych tak získala pevnou půdu pod nohy, jenže na zádech mě něco tížilo a byla to ruka toho pána a to už jsem trochu zpanikařila a prudce se vysmekla, jako bych byla v grotesce a chtěla strhnout ze stolu ubrus tak, aby všechno nádobí zůstalo neporušeně stát, jenže jsem byla ve své budce a podařilo se mi jen shodit pána z postele na ušlapanou podlahu, načež jsem radši zalezla pod deku a doufala, že si mě nevšimne, že na mě zapomněl. Slyšela jsem, jak si něco mumlá hrubým hlasem, na který nejsem zvyklá, jak se roztahuje a škrábe na nějakém zarostlém místě svého těla – ale to jsem odhadovala, znám to jen z doslechu. Pak položil ruku na deku, trochu mě poplácal a hovořil řečí, které jsem nerozuměla. Dost připomínala zvuk, který vydává vajíčko v horké vodě, ten mě vždycky znervózní.
Tak jsem se rozhodla postavit nebezpečí čelem, odkryla jsem deku, a odešla do kuchyňského koutku. V mé budce spíše koutečku. Něco ohřála, něco nakrájela, něco osolila a něco otevřela, v hlavě mi houkalo a dunělo, ale provedla jsem to a odnesla všechno k posteli, kde se mi dostalo nového poplácání. Kousla jsem pána do ruky, on mě polohrubě žďuchnul, až jsem odplachtila k židli a zapadla do sněhobílých krajkových šatů. Složila jsem melodramaticky hlavu do dlaní a vzpomněla jsem si na báseň, kterou jsem slyšela jako malá, o vodníkovi, jezeru a dceři, co nemá chodit ven. Zkontrolovala jsem, jestli má pán červené boty – neměl. Aspoň něco.
Strašně mlaskal a mě bolelo u srdce. Řekla jsem si, že se půjdu proskočit, aby mi tráva a nebe srovnaly myšlenky do harmonických vrstev – zelená dole a modrá nahoře, ale u dveří jsem ucítila na noze smyčku a přes práh už nešel ani krok. To už jsem se dost bála a zakřičela z plných plic. Odpovědělo mi tleskání a volání. Louka před budkou byla plná lidí a lesních zvířátek, přátel a příbuzných. Chtěla jsem se schovat, ale pán stál rovnou za mnou. Na bradě měl zbytky snídaně a stisknul mi krk, až mě zamrazilo. Nevšimnul si břitvy, a tak mi po zádech teklo něco teplého, sáhla jsem si tam a byla to krev. Pozorovala jsem jí kapičku na prstě. Pán musel být kouzelník – pod červenou kapkou se objevil zlatý kroužek a byl tak těžký, že mi ruka klesla, na to on čekal, chytil ji a zmáčknul. Lidé i zvířata něco volali, zdálo se mi, že mluví o štěstí a radosti, životě, a tak jsem křičela Ano! Ano! na celý svět.
A to byl konec. Začali odcházet. Slunce zapadlo. Lesy posmutněly. Slunce zapadlo. Přišla jsem o hlas. Šaty zešedly. Pán ležel v posteli a už zase chrápal. Zkusila jsem pootočit postelí do správného směru. Ložiska v nohách chyběla. Místo nich tam byly hřebíky zatlučené hluboko do podlahy.

Text (v .pdf) nájdete tu - Tereza Kratochvílová – Vdávání (povídka)

Poviedka “Bříško” od Terezy Kratochvílovej.

Vždycky, když se oteplí a ze vzduchu je cítit, že už bude brzy jaro, snažím se mít dobrou náladu, jakou bych měla mít. Svítí sluníčko, kvetou kytičky, rostou mláďátka a mně se znovu připomene každoroční hrozné neštěstí. Obvykle mi trvá dlouho, než pojmenuju věci pravým jménem. Snažím se chodit hodně na procházky a přemýšlet o důležitých a velkých věcech, stavím domečky z šišek a kůry, vycpávám mechem krabičky a plním je hlemýždi zahradními, zpívám trampské písně, uzavírám pokrevní bratrství, píšu milostné dopisy a zkouším vařit zdravá jídla…

A v této chvíli se zastavím, posadím se ke stolečku, sepnu ručičky v klíně a přiznám se. Mám špek na bříšku. Špek, který přes zimu nikomu nepřekáží, ba je docela roztomilý a praktický, ale na jaře se za něj nevděčně začínám stydět. A nejde bohužel o nic povrchního. Já nejsem ten typ, který by o svém bříšku klevetil s kamarádkami v cukrárně (nejen proto, že žádné kamarádky nemám a bydlím na samotě). Já prostě začnu vařit zdravá jídla, která nejsou vždycky úplně lahodná, a chodím běhat.

Běhání je jedna z mála činností, kterou z duše nenávidím. Mám už takovou povahu, že se vždycky hrozně zadýchám a zpotím. Navíc koukám kolem sebe,a tak často zakopnu o kořen nebo lesní zvíře, a jak já se jednou zastavím, trvá dlouho, než se mi nohy zase rozeběhnou. Tak běhám jen v bezpečném kruhu kolem budky, zato tak dlouho, dokud se mi nezatmí před očima a neupadnu na trávu.

Jednou jsem upadla do roští a ejhle- hned jsem poznala, že se  mi něco zapíchlo do zad. Doufala jsem jen, že to nebude příliš ostré, protože nesnáším pohled na krev, že to třeba bude něco užitečného. Ale to jsem se teda spletla. Upadla jsem do bezvědomí rovnou do košíku s vejci a všechna jsem je rozbila. Skořápky se mi zaryly do zad, ale nekrvácela jsem, oblečení jsem měla zmazané, nic užitečného. Ale když jsem po dlouhé době přišla k sobě a vstala, zjistila jsem, že jedno vajíčko zůstalo celé. Zřejmě to bylo něco zvláštního. Chystala jsem se vzít ho do budky a vlézt si s ním do postele. Byla jsem unavená z běhání a potřebovala jsem si ho prohlédnout a taky jsem se ho chystala zahřívat. Ale vajíčko mě převezlo, než jsem došla domů, poskakovala mi kapsa jako splašená, určitě se mi do ní něco vylíhlo. Vysypala jsem skořápky na stůl i s kuřátkem ( byly přece jenom Velikonoce, co by v tom vajíčku mohlo být jiného) a zjistila, že má pořádně naducané bříško. Mělo mnohem větší špek než já ( v poměru k svojí velikosti, bohužel). Vysvětlila jsem mu, že bude muset běhat, protože já prostě nestrpím ve své budce špekouny. Kuře vypadalo zklamaně. Já vím, že se ti nechce. Mně taky ne, ale zásada je zásada. Možná při běhu omdlíš. Ano, i to se může stát. Možná zapadneš do křoví a napíchneš se na ostrou větev. Možná přitom rozsedneš nějaké svoje příbuzné… ale všechno je lepší než tlusté bříško!

Jak jsem skončila svoje kázání, ozval se tklivý dlouhý tón. Prvně jsem si myslela, že zvoní v kostele a zaposlouchala se. Ale skončilo to stejně nečekaně, jako začalo. Přiložila jsem si ruku k žaloudku a zjistila jsem, že mi pořádně kručí a je tedy čas na něco menšího (nebo možná většího). Osmažili jsme si s kuřátkem omeletu. Vůbec mi nedošlo, jak jsem netaktní, ale ono je zřejmě lépe vychované než já, protože si ani slůvkem nepostěžovalo a ušetřilo mě trapných rozpaků. Dokonce si po jídle jemně odříhlo, z čehož jsem poznala, že přichází z Číny, kde se takhle děkuje za oběd. To se mi dosti hodilo, protože jsem si na léto chtěla ušít hedvábné šaty a byl nejvyšší čas s tím pohnout. Kuřátko vědělo přesně, o co mi jde, strávili jsme několik dní hledáním té správné larvy, běhali jsme po krkonošských pláních jako blázni a upadávali do bezvědomí a chroští, až jsme ho našli. Posledního bource široko daleko. Přestěhovala jsem ho diskrétně k sobě do budky, aby měl soukromí a mohl se soustředit na hedvábí. Když mi kuřátko vysvětlilo, jak tu vzácnou hebkou látku vyrábí, musela jsem se smát a bylo mi až stydno, co po něm vlastně chci. A abych nezapomněla- bourec má skoro to největší bříško, jaké jsem viděla (v poměru ke své velikosti), takže než bude moci chodit s námi, přerušili jsme s kuřátkem kúru.

Text (v .pdf) nájdete tu – Tereza Kratochvílová – Bříško (povídka)

Poviedka “Borůvky” od Terezy Kratochvílovej. 

Sbírám borůvky každý den od konce června do září a to jsou moje nejšťastnější chvíle. Probouzím se ještě v noci a čekám, až začne vycházet slunce. Spím s otevřenými dveřmi, takže vidím, jak červená protější kopec a to je ta pravá chvíle. Vyskočím z postele, běžím si vyčistit zuby a pracovní oblek si oblékám až na verandě. Je to kombinéza, která byla původně bílá, ale teď je šedomodrá a to je moje nejmilejší barva. Snídám obvykle borůvky s cukrem, ale dneska jsem si je dala i se šlehačkou, protože cítím, že bude zvláštní den.

Ve sklepě, který je suchý a teplý, původně byl vybílený vápnem, ale už má příjemnou šedomodrou barvu, která je moje nejmilejší, mám svoje kbelíky. Když náhodou jedu do města pod kopce, je to jenom kvůli kbelíkům. Každý den mám totiž chuť sbírat do jiné barvy a tvaru a jejich počet v mém sklepě tedy neustále stoupá. Dneska mám i v tomhle jasno- sáhnu po největším obřím červeném kýblu a honem zabouchnu dveře, aby se na mě nezřítily štosy ostatních žárlivých, které se už povážlivě naklánějí.

Venku je ještě chladno a tráva celá mokrá rosou. V jedné ruce mám kýbl a v druhé plastový hrneček a stoupám po mezi trochu do kopce na své místečko. Tam se vždycky zastavím a přemýšlím, kam dnes půjdu sbírat. Odsud je všude stejně daleko, ta vyvýšenina s šutrem je asi střed světa nebo co. A tak tu mám hlavu vždycky prázdnou a lehkou jako létací balón a provádím tu všechna důležitá rozhodnutí, protože jinak jsem ale strašně váhavá.

Borůvky rostou na sluníčku i ve stínu na nízkých keříčcích s drobnými tmavými lístky a jsou to určitě moje nejoblíbenější rostliny. Bobulky ze slunečních keříčků jsou malé ale tak sladké, že je mi z nich vždycky veselo. Sbírají se do hrstičky a do kýblu se můžou pouštět z výšky a pak skáčou jako balónky. Navíc se může stát, že mezi nimi objevíte brouka s lesklými krovkami a někdo ho vyhazuje, ale to je veliká škoda. Když toho brouka sníte s borůvkami, není tak hořký jako bez nich, a pak jste tak veselí, že to se ale nedá ani vypovědět.

To je všechno pěkné, ale jsou tu ještě ty druhé borůvky. Ty rostou ve stínu, jsou velké třeba jako vajíčko od sýkorky a šťáva z jedné vám zaplní celou pusu. Jestli jste blázni do borůvek jako já, víte, o čem mluvím. To je totiž ta hnací síla, ta touha mít něčeho úplně plnou pusu. Nejšťastnější jsem, když mám vrchovatou dlaň velkých stínových borůvek ochucených trochou sladkých slunečních a chystám se je všechny nasypat do pusy. Uf. Tak už víte, proč sbírám borůvky kromě toho, že mám ráda šedomodrou.

Jednou jsem potkala v lese muže, který byl docela bílý, měl kombinézu podobné barvy jako já a na nohou sportovní boty. Drápal se do vršku s baťohem a legrační hůlkou, funěl a v puse měl hadičku. Chtěla jsem mu trochu ulevit a zezadu jsem mu nadlehčovala batoh. Jenže jsem ho omylem břinkla kýblem do Achillovy šlachy, a tak si mě všimnul a seznámili jsme se. Stalo se to zrovna na vyvýšenině s kamenem uprostřed světa. Jmenoval se Tonda a byl na výletě. Nedůvěřivě sledoval mojí ruku, když mi jí z nějakého důvodu potřásal. A já nedůvěřivě sledovala tu jeho. Byla úplně celá bílá a nehty růžové. Srovnala jsem ji se svou tmavě fialovou a černými nehty a usoudila jsem, že jsme každý z jiného těsta. Tondu to asi taky napadlo, protože mě přece jen políbil na fialovou pusu. Bylo mi trochu nepříjemné rozhodovat se mezi Tondou a sbíráním, tak jsem si sedla do kýblu a dělala jsem, že spím. Možná jsem doopravdy trochu usnula, protože slunce povážlivě kleslo a Tonda vypadal unaveně. Na sbírání bylo pozdě, dilema se tím vyřešilo samo, jak to mám nejradši, a tak jsem Tondu pozvala do svojí budky na večeři.

Nabídla jsem mu borůvky a borůvkovou šťávu. Sedli jsme si na verandu a já mu vyprávěla o borůvkách a on mně o šplhání na kopec. Myslím, že jsme si dobře rozuměli. Pak jsme šli do postele a já před spaním vždycky ještě chvíli čtu. Mám teď rozečtenou bezva knížku, která se jmenuje Keříky, druhý stupeň biotopu.

Tonda dost chrápal a to se mi nelíbilo. Taky se vztekal, když jsem ho vzbudila před východem slunce. Nechtěl si jít vybrat kbelík a měl pořád strach, že si umaže kombinézu. Nechtěl snídat, že ho z borůvek bolí břicho. A nechtěl si číst o keřících. Nabídla jsem mu hrst borůvek s broukem na zlepšení nálady A ON ODE MĚ ODEŠEL.

Ale vlastně mi to nevadilo. Mohla jsem si zase dělat věci po svém. Chvíli jsem si myslela, že Tondu miluju, ale teď vím že ne. Neměl žádnou úctu k mým koníčkům.

Text (v .pdf) nájdete tu – Tereza Kratochvílová – Borůvky (povídka)

Ctěné studentky a vážení studenti,
jelikož nepochybně pro samé studium a tvorbu nemáte dostatek času na brouzdání internetem, rozhodl jsem se občasně přispívat na tyto vaše stránky odkazy na zajímavé články, studie, rozhovory, videa, etc., na něž narazím při svých plavbách webovým oceánem. Mou snahou bude upozornit vás na zajímavé a pozoruhodné jevy, události či díla, jež, dle mého soudu, by neměly uniknout vaší pozornosti a o nichž byste měli vědět, v ideálním případě i přemýšlet.

Když vás to bude otravovat, dejte mi prosím vědět. Když vás to zaujme, tak nápodobně.

Nejvýznamnější mediální událostí poslední doby je nepochybně plnohodnotný rozjezd TV Barrandov. Samotná digitalizace tuzemského televizního prostředí může být i bez použití uvozovek nazývána revolucí a rozjezd zmiňované televize má takřka význam výstřelu z Aurory. Zatímco jiné digitální televize spíše živoří (Z1, Public TV), jiné spíše než k narození spějí k potratu (Febio), tak TV Barrandov si neklade menší cíl, než stíhat a možná jednou i předstihnout již zavedené komerční stanice. Pro vás to má význam přinejmenším dvojí: Jednak se zrodí další silný producent, jenž bude prahnout po nápadech, talentu a píli mladých scénáristů a dramaturgů, tedy vás. A jednak je velmi inspirativní sledovat, jak se TV Barrandov snaží svého cíle dosáhnout, neboť se tak lze mnohé přiučit o fungování televizí v současném světě.

Vaší pozornosti doporučuji:
Článek Jana Potůčka z digizone.cz Je to kopie Novy, nebo to není kopie Novy?
„Řeč je samozřejmě o televizi Barrandov. Opakovat po sté, že právě dnes, 59 minut před polednem, zahájí tenhle digitální program vysílání, je asi zbytečné. Zajímavější je pohled na jeho schéma, televizní tváře a porovnání s dřevními dobami televize Nova – když jí ještě šéfoval Vladimír Železný a vysílala z Měšťanské besedy u Národní třídy. Barrandov se totiž začínající Nově hodně podobá.
A asi to není žádná chyba. Plnoformátová televize pro masového diváka se nedá dělat jinak než Nova nebo Prima, v programu zkrátka budou všechny myslitelné formáty a záleží už jen na oddělení skladby programu, jak dobře je namíchá, aby z nich vytěžilo co největší sledovanost. To je ta největší alchymie: mít takového kvalitního člověka Prima, dokázala by z dnešního schématu vytřískat daleko větší úspěch, protože mnohé zahraniční seriály a filmy má kvalitnější nebo přinejmenším srovnatelné s Novou.“
Více čtete zde: Je to kopie Novy…

V souvislosti s rozjezdem TV Barrandov poskytla médiím několik rozhovorů ředitelka této televize Janka Vozárová.

Co by vás třeba mohlo zajímat:
„Jaký druh filmů mohou diváci od vaší televize očekávat?
Chceme uvádět filmy, které nejsou obehrané. Jdeme na to metodou – co se dlouho nehrálo, ať už z české nebo evropské filmové tvorby. Ta nabídka je podle mě velká. Také chceme nabízet studentské filmy v rámci našeho projektu Profil(m). Vysloveně chodíme do škol a hledáme nové talenty.“

Více čtete zde: Vozárová: TV Barrandov chce vyplnit volný prostor

A zde: Janka Vozárová: TV Barrandov chce oslovit neseriálového diváka

Za druhé:
I v souvislosti s tímto blogem jsem byl často dotazován ohledně autorskoprávních záležitostí spojených s prezentací vašich rozhlasových a audiovizuálních projektů na internetu. Nejsem v této oblasti odborník, takže dávám na rady vzdělanějších. Avšak zdá se mi, že lze říci, že platí „co právník, to jiný názor“. Také je faktem, že co se vztahu autorského práva a internetu týče, žijeme v době osidlování Divokého Západu. Pravidla se teprve ustavují, šerifové i Jesse Jamesové přicházejí i odcházejí, rodí se i umírají. Nicméně některé zákony minimálně na papíře platí a jejich i mně pochopitelné shrnutí a vysvětlení (týkající se sice pouze jednoho aspektu problému, ale jsou tam i odkazy na jiné stránky) lze najít v tomto článku iDnes.cz.

A třetí věc:
16. ledna uplyne čtyřicet let od dobrovolné smrti studenta Jana Palacha. Nedivil bych se, kdyby to pro vás byla událost kdesi z pravěku, kterou si pletete s upálením Jana Husa. Ale doufám, že vás podceňuji. Nicméně, ať tak, či tak, byl bych rád, kdybyste ve svých dnech nabitých činorodostí našli chvilku volna a zkusili se vžít do pocitů a názorů tohoto vašeho vrstevníka (byť z jiné doby). Ono není někdy na škodu zauvažovat o tom, proč člověk vlastně žije.

Napomoci by vám mohlo:

14. 01. 2009 v 21:45 na ČRo3 – Vltava dokument Marka Janáče Můj bratr Jan, jenž „mapuje události ledna 1969, kdy se na protest proti okupaci Československa a cenzuře polil benzínem a zapálil student Filozofické fakulty UK v Praze – Jan Palach. Zatímco v nemocnici bojoval Jan Palach předem prohraný boj o život, zahájily bezpečnostní složky vyšetřování trestného činu “účast na sebevraždě”. Dochované záznamy dodnes přinášejí velmi syrové svědectví o činu samém i o lidech, kteří se s Janem Palachem bezprostředně před a po události potkali.“ (citace z webu ČRo)

18. 1. 2009 v 20:00 na ČT2 Komponovaný večer na téma… Oběť nejvyšší

Nechcete-li čekat a chcete-li se něco dozvědět, tak koukněte sem.

A chcete-li něco vidět, tak doporučuji toto:

Video je to současné, ale píseň (zpěv Karel Gott, text Zdeněk Borovec, hudba Eric Carmen a Sergej Rachmaninov /All By Myself/) vyšla na LP Romantika v Československé socialistické republice v roce 1978(!). Jak to mohlo uniknout pozornosti cenzorů, to nechápu. Ledaže by měl Gott opravdu nějakého zesnulého bratra Jana. Božský Karel se touto písní v současnosti rád chlubí, neboť pro něj je to důkaz toho, jak hrdinně a neohroženě bojoval proti normalizačnímu režimu. A bojoval! Kdyby to na něj tehdy někdo vytáhl, tak mohl se zpíváním skončit (ale spíš nemohl, protože přinášel národnímu hospodářství víc peněz než Škoda Mladá Boleslav a dojné krávy se na jatka neposílají). Je to hlavně zajímavý dokument doby, kdy bylo možné kolaborovat i protestovat současně. Ale je to dnes jiné?

A vlastně:

V úctě,

Marek Hlavica

Rádio Slovensko

Každú nedeľu
04. 01. 2009 o 22:30 – Sofokles: Kráľ Oidipus
11. 01. 2009 o 22:30 – Jana Kákošová a spol.: Báthoryčka
18. 01. 2009 o 22:30 – Michal Ditte: Venuša v sieti
25. 01. 2009 o 22:30 – Leonid Andrejev: Samson v okovách

Rádio Regina

Každý štvrtok:
08. 01. 2009 o 21:00 – Jevgenij Zamjatin: Zapadákov
15. 01. 2009 o 21:00 – Ludvík Aškenazy: Bolo to na váš účet
22. 01. 2009 o 21:00 – D.H.Lawrence: Panna a cigán
29. 01. 2009 o 21:00 – M.Kukučín: Keď báčik z Chochoľova umrie

Každú sobotu:
10. 01. 2009 o 15:00 – Milo Urban: Svedomie
17. 01. 2009 o 15:00 – AnDaTa: Čo keby ožili?
24. 01. 2009 o 15:00 – J.M.G.LeClézio: Mondo
31. 01. 2009 o 15:00 – Bibiana Wallnerová: Horúce linky

Rádio Devín

Každý utorok:
06. 01. 2009 o 20:30 – William Shakespeare: Večer trojkráľový
13. 01. 2009 o 20:30 – Ján Hudec: Syn pustiny
20. 01. 2009 o 20:30 – Peter Karvaš: Nočná návšteva
27. 01. 2009 o 20:30 – Milo Urban: Beta, kde si?

Každú ňedeľu:
04. 01. 2009 o 20:00 – Liviu Rebreanu: Tanec lásky a smrti
11. 01. 2009 o 20:00 – Isaak Babeľ: Mária
18. 01. 2009 o 20:00 – Oscar Wilde: Je dôležité mať Filipa
25. 01. 2009 o 20:00 – Michail Bulgakov: Puškin

(Tento príspevok je venovaný všetkým tretiakom, ktorí tvrdili, že pán profesor Švanda dáva prvákom len Céčka… nedáva: A/93 ; )

Moja analýza Bergmanovho filmu Náruživosť (En Passion, 1969) na hodinu “Typologie filmové tvorby” pána profesora Švandy. Zaoberám sa v nej najmä použitím pre Bergmana netypických formálnych aj obsahových prvkov v kontexte jeho tvorby. Pôvodné zadanie boli 3 normostránky a keďže som to rozpísal na 11, bál som sa, či to je ešte prijateľné a niektorými témami som sa nezaoberal do tej miery, do akej by si to zaslúžili (a niektorými vôbec). Náruživosť je napríklad krásnym príkladom postmoderného filmu, bohužiaľ témy postmoderny sa dotýkam len v závere – v eseji chýba najmä poriadna analýza vzťahu medzi syžetom a fabulou snímku. Preto niektorá moja argumentácia pôsobí nedostatočným dojmom, za čo sa chcem ospravedlniť.

Rád by som upozornil, že sa jedná o analýzu a nie o kritiku, takže v práci je prezradená pointa snímku a tiež sú obsiahnuté niektoré moje subjektívne interpretácie.

Kompletný text je na stiahnutie tu (v .pdf): Marek Urban – Náruživosť (analýza)

Úryvky:

Všade okolo sú lesy. Na strechu lezie blonďavý vysoký muž s plechovým vedrom plným malty. Neosobný hlas rozprávača nás informuje, že strecha zateká. Muž kladie na strechu šindle, v čom sa ozve znepokojené zvonenie zvoncov stáda oviec, ktoré máme možnosť vzápätí vidieť na vlastné oči. Ovce behajú splašené, ale až keď nám kamera ukáže Slnko, zvláštne roztrojené, ako samo od seba zmizne, chápeme. Lepšie povedané, nechápeme. A tak začína Náruživosť, tridsiaty siedmy film režiséra a scenáristu Ingmara Bergmana. (…)

(…) Bergman ako divadelný režisér a scenárista neposúva dej filmovo, všetko sa odohráva cez repliky postáv. Vzniká tak efekt „hovoriacich hláv“, kde postavy sami nič nekonajú, len stoja a rozprávajú. Avšak nie je to ani tak celkom divadlo, omnoho viac mi celý film pripomínal rozhlasovú hru (paradoxne viac ako Siedma pečať (Det Sjunde inseglet, 1957), ktorá z rozhlasovej hry vznikla). Minimálne dva momenty na to celkom jasne odkazujú – opis autohavárie z úst Anny a opis horiaceho koňa. Každý, kto počúva rozhlasové hry vie, že realizácia, ktorú nám môže ponúknuť film sa nikdy nevyrovná tomu, čo si dokážeme predstaviť v našej fantázii. (…)

(…) Pekná farebná kompozícia záberu je pri scéne v posteli, keď je Andreas oblečený v tmavom pyžame, Anna v svetlom, medzi nimi šachovnica ako jednotiaci element, Andreas hrá s čiernymi figúrkami a Anna s bielymi. Obaja ležia uhlopriečne a vypĺňajú celý záber, ktorý je takto uhlopriečne rozdelený na tmavú a svetlú časť. Bergman však záber neakcentuje zvýšením kontrastu (aby dosiahol silného efektu, ktorý tak veľmi často vytvára napríklad Antonioni v Noci (La Notte, 1961)). Všetko zostáva ponuré (ani farba pyžám nie je jasne čierna a biela), bezvýrazné a bez dominanty. (…)

(…) Oheň dostáva vo filme menej priestoru, no jeho zásadnú ničiacu energiu necháva Bergman prepuknúť pri finálnej scéne spálenia farmy. Veľký oheň sa vyskytuje aj v scéne, keď k Andreasovi prichádza Eva. Hoci ten oheň nemá absolútne žiaden logický zmysel – Andreas páli na záhrade veľké množstvo dreva, pričom je všade zima a vlhko a mohol by ho rozumnejšie využiť na kúrenie – funguje ako indikátor nebezpečenstva, ktoré so sebou Eva prináša. (…)

(…) Vyruší ich až narazenie vtáka do okna, následne vyjdú a zisťujú, že vták pred sebou má už len trápenie a tak sa ho Andreas rozhodne zabiť. Urobí tak pomerne násilným spôsobom, keď ho zabije kameňom. Samotné zabitie nevidíme, pretože v momente, keď k nemu má prísť, kamera prechádza na Andreasovu tvár. Scéna vrcholí tým, ako si Andreas zmyje z rúk krv a Anna mu podá utierku. Scéna pôsobí veľmi intenzívne a až keď si spojíme televízne zabíjanie so zabitím vtáka, pochopíme, akú krutú metaforu pre nás Bergman pripravil. Totiž zábery z vojny sledujeme so záujmom (a v horšom prípade – bez – záujmu) v priamom prenose, ale pri vraždení „nepodstatného“ vtáka musíme odvracať zrak a napriek tomu v nás vyvoláva silné emócie.(…)

(…) Najzaujímavejšie na mňa však z celého filmu pôsobila práve záverečná pointa, v ktorej celý film získava nový zmysel – je zakončená paralela medzi príbehom „manžela Andreasa“ a „súčasného Andreasa“ – a pohľad diváka na hlavnú ženskú hrdinku musí byť radikálne prehodnotený. Týmto posledným silným „výbojom“ sa Náruživosť, na rozdiel od iných Bergmanových filmov, vryje do pamäti a nabáda k opakovanému pozretiu.

Ak mám byť však úprimný, hlavnou motiváciou, prečo som si Náruživosť pozrel niekoľkokrát ja, boli krásne a magické modré oči Liv Ullman.

Kompletný text je na stiahnutie tu (v .pdf): Marek Urban – Náruživosť (analýza)

Na ČT2 sa každú sobotu o 20-00 začína vysielať 26-dielny cyklus “Zlatá šedesátá” o československých filmových tvorcoch zo šesťdesiatych rokov minulého storočia. Nechcem tu papagájovať oficiálne informácie, ktoré nájdete tu – http://www.zlatasedesata.cz/ (stránku odporúčam aj kvôli profilom osobností) alebo tu – www.csfd.cz/film/…. , ale určite by som ho chcel odporučiť do širšieho povedomia.

Prvý diel, ktorý bol o Milošovi Formanovi a ktorý de facto celý utiahol len on tým, ako a čo hovoril, určite patrí medzi najlepšie, čo sa v televízii v poslednej dobe vysielalo. Navyše po skončení sa vždy vysiela film od daného autora, dnes to je Černý Petr. Budúci týždeň by sme mali vidieť Vávru a Kladivo na čarodejnice, neskôr zas Herza a Sběrné surovosti a Sladké hry minulého leta .

Váš admin.

Príbeh o pobyte v Pekingu.

Text si môžete stiahnuť tu (v .pdf): Peking – Tomáš Koňařík

Že jsem byl v říjnu k závisti vás všech v Pekingu, víte. Že jsem tam byl s folklórním souborem, to se vám taky asi doneslo. Na umělecké škole jsou úchylky jako folklorní aktivita vcelku běžné. Přesto jsem v očích mnohých četl pod samozřejmým kývnutím, kterým tento můj důvod návštěvy Pekingu přešli, kapku čehosi, co by se ve stavu koncentrovaném stavu dalo nazvat rozpaky.

Nemusíte mít strach, tohle nebude osvětový článek, ve kterém se vám budu snažit vysvětlit, že jste pitomci a nevíte, o co bez cimbálovky a křepčení v kožených botách přicházíte. Chraň bůh. Bude to o tom, jak je důležité přemýšlet o věcech, o kterých vás nikdy nenapadlo přemýšlet.

Tančím ve folklórním souboru Jasénka od tří let. Docela přesně si pamatuju pohled na skupinku několika synchronizovaných modrých sukní, který mě přiměl zatahat maminku za ruku a říct, že bych to chtěl dělat taky (v kalhotech). Když začínáte s něčím ve třech letech, je to samozřejmost. Neptáte se, jak to vzniklo nebo proč se to dělá. Máte matnou představu, kterou si vytvoříte z textů písniček a těch několika nacvičených vět, které vám řeknou vedoucí, aby od vás měli pokoj. Když je vám patnáct, i kdybyste se ptát chtěli, je pozdě, protože tanec je vaše dětství a vzpomínky a vůbec všechno.

A pak se setkáte s vrstevníky na střední, kteří si pletou cimbálovku s dechovkou a vašemu koníčku (rozuměj životu) jednoduše nerozumí. V tu chvíli už samozřejmě víte, že ne všichni vyrůstali v rytmu valašských točených, ale stejně vám nějak nedochází, co to znamená. Musím to zopakovat: Do patnácti let jsem skutečně trpěl představou, že všichni ví, co je to folklórní soubor. Nenapadlo mě, že by to mohlo být jinak.

Na folklórních festivalech se především:

Dlouho a všem děkuje

Stojí při děkování na pódiu a nudí

Neposlouchá, co se říká

První odpor přišel v pubertě. S kamarády jsme posedávali po rozích zkušebny, propichovali pohledem vedoucí, opovrhovali staršími tanečníky a vzájemně se ujišťovali, že ještě tenhle rok jo, ale že pak už na to serem!

Přišla vysoká škola, musel jsem s tancem přestat, pondělky a středy vyhrazené zkouškám jsem trávil v Brně. Můj názor na folklór (v té podobě, jakou jsem znal), se mohl změnit. Ale protože vlastně o nic nešlo, tahle změna spočívala v přeměně jednoho vnitřně konkrétně neformulovaného názoru v jiný. Současnou folklórní činnost jsem viděl asi jako státníka v mauzoleu. Kolem něj banda dětí, které nepamatují ani jeho smrt natož život, a které mu jen tak z plezíru každý den udělají nový make-up.

A po pětileté pauze prázdniny 2008. Přes léto jsem neměl privát, musel jsem zůstat doma. Začal jsem znova zkoušet se souborem a pomáhat s organizací zájezdu do Pekingu, který se naskytl jako blesk z čistého nebe. Ve folklóru přes všechny komunikační vymoženosti dneška z nějakých důvodů platí, že čím je dějiště festivalu vzdálenější, tím obtížnější je komunikace. A taky platí, že je třeba připravit se na nejhorší. Avizují-li organizátoři čtyřhvězdičkový hotel, jako v tomhle případě, je třeba se připravit na ubytování v rodinách. Záruky obvykle neexistují. Když se kola letadla dotkla čínské země, nikoho z nás, kteří jsme zažili nejeden festival, by to ani ve snu nenapadlo – Všechno bylo tak, jak organizátoři slíbili. Do puntíku. Čtyřhvězdičkový hotel v centru, národní divadlo, vystoupení podle harmonogramu, Zakázané město a Zeď. Folklórní olympiáda.

Peking:

Budovy předimenzované, jako Svatopetrský chrám. Barokní město. Ale nepřipomíná se ani tak velikost boha, jako nicotnost už tak malého Číňana. Co je místo boha? Strana? Nebo peníze? Jedno z toho. Nebo obojí. To se uvidí. Zážitek je doprava. Panuje neuvěřitelně vstřícný chaos. Řidiči tady nezuří.

Lidé:

Milují naši rasu. Krásný Číňan vypadá neasijsky, jsou jich plné časopisy. Lidé vás zastaví na ulici, řeknou vám, že jste krásní, vyfotí se s vámi na památku, poděkují a jdou dál. Parky jsou plné starých lidí, kteří hrají ping pong, cvičí, nebo si kopou s okřídlenou verzí hekis balónku. I babky. Pohled to je pro našince zvláštní. Babička si kope s balónkem s jinou babičkou.

Dohled:

Neviditelný. Vyšňoření vojáci a policajti jsou všude. Ale nebudí strach. Jakoby je tam kdosi nastrčil a oni vlastně ani pořádně nevěděli proč. Ale opijte se na Náměstí nebeského klidu, upadněte a vrhne se na vás deset „kolemjdoucích“, kteří vás odvedou kamsi. Kdo jsou ti kolemjdoucí? Ale mě to v tu chvíli neznepokojilo. Vlastně jsem něco podobného očekával.

World Folk Song Festival Beijing. Třicet souborů převážně z Číny. Většinou pěvecké sbory, jednodušší synchronizované tance. Z Anglie přijela čtveřice černošek s voicebandovými písničkami z dvacátých let. Z Maďarska zpěvačka, která údajně nazpívala hlavní píseň k filmu Anglický pacient. Zkrátka líbivý mix všeho. Velké národní divadlo, velké dekorace, dlouhá příprava a všechny zázraky jevištní techniky. Jen několik vystoupení, vyprodaný sál a zvláštní publikum. (Potlesk trval obvykle tři vteřiny.) Toť ve zkratce povrch. Měl jsem to štěstí dostat se jako tlumočník na oficiální konferenci o folklóru. Já a organizační vedoucí souboru. Ani jeden z nás neví o teorii folklóru zhola nic. Konference má údajně „mapovat stav folklóru na světě“, což je plán přesně ve stylu proběhnuvších olympijských her. Před nimi byl Peking jiný, to vám řekne každý. Čína se chce měnit a i tahle megalomanská folklórní akce měla být krokem ke změně, což jsem se měl dozvědět vzápětí. Docela nenápadně, jak se ukázalo…

Spojení, která obsahuje řeč každého organizátora (zpravidla se mu říká prezident) festivalu:

Udržení tradice

Rozvoj tradic

Svátek folklóru

Bohulibá činnost (s vírou spojeno obvykle pouze v Polsku)

Bez kterého by festival…

Sejdeme i příště

Konference měla mít vědecký charakter. Všichni u krásného stolu s květinami a televizními kamerami. Simultánně jsem naší anglicky neznalé vedoucí tlumočil simultánní překlad z mandarínštiny, kantonštiny, tchajwanštiny, tibetštiny, mongolštiny, ujgurštiny, čuangštiny a kdo ví čeho ještě. Nejdřív jsem překládal všechno, pak jen to nejpodstatnější z projevu, pak jen o čem se ještě nemluvilo, pak jsem si zdřímnul a pak jsem si uvědomil, že už chci být v posteli, což mi připomnělo moje dětství na všech možných festivalech v různých městech a zemích. Každý projev je stejný. Už to znáte. Nenapadne vás přemýšlet nad tím, o čem se vlastně mluví. Dlouhá počáteční děkovačka spolehlivě uspí každého. V čem by to tady mělo být jiné?

Teď přijde bod obratu, takže napněte uši.

Byla to past. Utahali a otupili mou unavenou pozornost, abych nedával pozor, abych se těšil, až to skončí. Všichni usnuli, sledoval jsem kolegu z Litvy. Spal. Odvážnější se omluvili a odešli dřív. Později jsem si v hlavě musel všechny nesrozumitelné a nesrozumitelně formulované projevy utřídit v paměti, abych si udělal obrázek o tom, o čem se vlastně mluvilo. Došlo mi několik věcí, kvůli kterým článek píšu.

Všechny Čínské soubory reprezentovaly folklór dosud živý. Já jsem si tuhle drobnost neuvědomil až do konference. Pošeptal jsem své zjištění do ucha vedoucí. Byli jsme překvapení oba stejně. Jsme prostě zvyklí na Evropu, tam nic jako živý folklór prakticky neexistuje, rozhodně ne v té formě, na kterou jsem zvyklý. Pamatuju si, že když se na festivalech objevovaly soubory s poznámkou, že jde o živý folklór, bralo se to obecně jako jakási rarita, která stojí za tiché uznání a pokývání hlavou. Ale taky to znamenalo, že můžeme jít někam jíst, protože tenhle živý folklór byl obyčejně nudná podívaná. Z desáté řady totiž nepoznáte, co to tam ta paní dělá za podivné pohyby z jakýmsi malým (zřejmě pečlivě vyřezávaným) nástrojem. Z desáté řady nedoceníte ručně vyšité kroje, z desáté řady nepoznáte odkud ta paní vlastně je.

V pojetí, jaké znám, je folklór vlastně sport. Jde o to, být nejlepší. U nás se dřív konaly desítky soutěžních festivalů, které Jasénka ve svých zlatých dobách pravidelně vyhrávala. Fungovala tady krasobruslařská měřítka. A my měli nejlepší choreografy a vynikajícího hudebníka v čele cimbálovky. Víme, jak sestavit dramaturgii desetiminutovky, půlhodinovky, jedenapůlhodinovky. Máme padesátiletý trénink a vybroušená pásma. Víme zkrátka, jak udělat šou. Nabouchaný profesionál z Evropy Jasénka (ještě o něco starší než minulý režim) přijel na velké pódium národního divadla. Proti nám jen „živí“ amatéři. Jako sportovci jsme festival vyhráli. Považte, aplaus trval snad deset vteřin!

Asi čtyři čínské referáty zdůraznily, že obyvatelé jejich oblasti jsou si vědomi společenských změn, které jsou nutné, stejně tak je ale nutné folklór zachovat. Nic jsem si pod touhle opakovanou poznámkou nepředstavil právě až do chvíle, než mi došlo, že se mluví o živém folklóru. Přeloženo: Žít už takhle nebudeme, ale že jsme takhle žili nezapomeneme. Udělejme si fotku v podobě několika národních souborů (na jejichž provoz štědře přispěje stát) a tradiční způsob života jednou provždy nahraďme novým. Mluvil jsem o tom ještě s jakousi novinářkou, všechno mi potvrdila a použila prakticky stejnou formulaci, což bylo děsivé: Všichni víme, že společenské změny jsou nevyhnutelné. Teď musíme vymyslet, co s folklórem (rozuměj „tradičním způsobem života“). Vystoupení Jasénky bylo dokonalou ukázkou, jak by to v Číně jednou možná mohlo vypadat. Desetivteřinový potlesk!

Můj osobní příspěvek: Umím anglicky, dělal jsem mluvčího souboru. Do všech novin a televizí jsem s hrdostí odbojáře zdůrazňoval, že folklór, který předvádíme, je u nás mrtvý, že zemřel díky společenským změnám po druhé světové, a zdůraznil jsem i podíl komunistické strany, o němž jsem konkrétně nevěděl nic, ale v tu chvíli mi to přišlo náramně statečné. Měl jsem za to, že tak haním bývalý režim český, a já jsem nechtě souzněl s tím současným čínským. Proč? Myslel jsem, že snaha o zachování kulturního dědictví (V EU o tom pořád mluví) je tak nějak celosvětová, neznající hranic národů ani režimů. Prostě mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Kdybych býval byl řekl, že je naše hudba nepůvodní, choreografie čistě vymyšlená a tance se těm původním podobají jen stěží, nebyla ba to tak úplně lež a asi bych teď měl svědomí čistší. Jenomže – pochopte – já mám Jasénku rád. Já v ní prožil celý život. Já jsem ji podvědomě nechtěl a nemohl shodit. Ani tak s ohledem na soubor, jako na sebe samotného. Vždyť bych plival na svoje dětství, na celý svůj život! Tak jsem všem trpělivě vysvětloval, že hudba, kterou hrajeme, je skutečně původní jen citlivě orchestrálně upravená, že tance jsou původní, jen choreografie je přizpůsobená jevištnímu podání, a že je to vlastně všechno velice citlivé. A novináři přikyvovali. A já se do kamer culil.

Věřím, že všechno jenom zveličuju, ale štve mě princip. Podvědomě jsem samozřejmě tušil, že je na folklóru v dnešním pojetí něco nezdravého (kýč, faleš, šou, o tom už jsem mluvil), ale nedokázal jsem si představit, jak by to mohlo dnes někomu potenciálně ublížit. Jakkoliv se snažím vliv vystoupení Jasénky v Pekingu snížit, tohle byl skutečně obrovský podnik. Čínská schopnost okopírovat a vyrobit cokoliv v rekordně krátkém čase mě děsí. Rád bych věřil, že jsme k ničemu takovému nepřispěli. Nepřispěli jsme každopádně ani k ničemu dobrému.

Upřímně, ona byla Jasénka (jakož i mnoho dalších souborů u nás) vlastně spíš taková cestovka. Člověk tu má kamarády, jednou za rok dva vyjedete všichni někam ven. O co jde? A zájezd do Číny byl skvělý. Bydleli jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu a představte si, neměli jsme okno, tak jsme vždycky ráno zaspali. A dělali jsme županové párty a pili jejich pivo, které se moc pít nedalo, maximálně dvě třetinky. A ty rikšy na těch osmiproudovkách, no nesedl bych do toho. Ale ve starém Pekingu jsme si je najali. A pak, tomu nebudete věřit, pak… /historky mizí do ztracena/